U Čuráka

(Žirovnice 2010)

„Sorta sviní! Je to sprostá sorta sviní! Nic víc,“ řval vzteky hospodskej na celej výčep. Byl rudej jak rak. Jak spílal, tak prskal a čuráci a kundy se mu řinuli z huby, jako voda z protržený hráze. Dupal, jako by chtěl udusit to náhlý vzplanutí zla, který v něm dřímalo snad miliony let. Víc mu bejt nemůže. Pak si konečně vzal ten krýgl a dotočil mi jedenáctku. Bylo načase. Byl sem vyschlej jak důchodce.

„Neměl si sem ten krám vůbec věšet,“ říkám mu.

„Vo co ti de, čuráku?“ vyjel na mě. Žár hněvu svým dupáním zjevně neuhasil. Byl to takovej malej čert. Bejvalej masňák. Ovarová hlava.Velký zvíře prej.

Měl oválnej obličej, s červenýma tvářema. Stejně červenej měl i dlouhej rypák, kterej byl zaraženej mezi vykulenýma očima. Každýmu říkal čuráku. Tý hospodě jsme potom díky tomu začali říkat „U Čuráka“.

„Zdar, vole. Nezajdem večer k Čurákovi na jedno?“

Někdy jsme šli na pivo a Čurák měl prostě zavřeno. Prostě se mu nechtělo. Na dveřích vždycky nechával vzkaz, proč si dneska po práci nemůžeme ožrat držky. Jednou tam dokonce stálo „Divný datum.“ Tečka. Nic víc. „No neni to čurák?!“ napadlo by vás v tu chvíli.

Měl svý zdravotní neduhy. Po nějaký těžký autonehodě. Nepamatuju si přesně proč, ale nesměl jíst maso a chlastat. Jenže to dělal. Takže mu bylo pořád blbě a často byl kvůli tomu dost nasranej. A aby byl nasranej ještě víc, koupil do hospody televizi. Poutač na hovna. Každej, kdo teď příde do týhle plesnivý díry, by si nejradši ukroutil hlavu už ve dveřích. Pozdraví, objedná si pivo, sedne si na prdel a začne čumět. Jako by těch sraček za ten den nebylo dost.

„Tebe to jednou složí,“ povídám.

„A dyť je to pravdááá. Dyť je to pravdááá. Vole! Tys to neviděl!? Tys to neviděl!?“

„Viděl.“

„Nooo! Tak vidíš! Kurva!“

Kroutil hlavou a jeho škraně se rozklepaly jako sloní uši. „Vole, proč je sem pouštěj doprdele. Čuráky! Bordel! Kdo to bude živit?“ řval dál.

„Ty někoho živíš,“ ptám se.

„Co to meléééééš? Co to melééééš? Se na ně podívej. Doprdele! Ty budou dělat? Budou dělat?“

Jednou rukou se opřel o výčep, druhou o stěnu, nasadil kyselej ksicht a funěl. 

„Tak taky nedělej,“ říkám mu. „Nikdo to po tobě nechce.“

„Parchante zasranej. Co ty víš? Co ty víš? Cucáku. Vy se toho ještě dočkáte, parchanti zasraný. Vy ještě uvidíte, čuráci,“ a zase řval.

„Naleješ mi ještě pivo, Jirko?“

„Di doprdele!“ zaznělo mi v odpověď. Pak vzal půllitr, omyl ho vodou a strčil vztekle pod pípu. 

Začal jsem čumět na televizi. 

Zrovna mě v ní nějakej kokot vehementně ujišťoval o tom, že jsem ještě v daleko větší prdeli, než si vůbec myslim. 

„Ty si ještě nevzal svojí holku na super dovolenou ve svým skvělým fáru? Tak to ti ho ale nevykouří! Uvědomuješ si to?“ Pak zase jiná přednáška, na téma životní cíle. 

„Ty sis ještě nezaložil rodinu a nekoupil barák? Ve dveřích tě nevítá geneticky upravená žena a dva zasraně rozmazlený parchanti? Jakto? Jo aha. Ty si vlastně v prdeli. Děláš ve fabrice, po práci chlastáš pivo a pak si ho večer vyhoníš u porna. Takže na to vlastně nemáš. Nevěš hlavu, brácho!“ říká takovej sportovní chlapík v ležérním manšestrovým saku a s kučeravýma vlasama. 

Takovej šik buzerant prostě. Položí ti ruku na rameno a gestama tvýho dlouholetýho kámoše ti vyjeví celej ten fígl. 

„Puč si! Věř mi, Kemale. Jde o hovno. Skoro vůbec nemusíš splácet. Je to fakt cajk. Můžeš klidně honit dál. Zaručuji ti, že si ho můžeš klidně urvat.“

Ten, co ho poslouchá, má výraz, jako když se právě naučil srát diamanty.

„Díky, Roberte, teď to všechno konečně vyřešim a stará bude spokojená.“ 

Pak se chytnou vzájemně za ramena, smějou se, jdou někam za západem slunce a tam si ho vyhoní.

No a po těchhle oplzlých reklamách na štěstí, začíná snad nejoblíbenější seriál všech fungujících českých rodin. Ulice. Tahle nekonečná hromada hnoje běží snad už od doby kamenný. Zachycuje každodenní osudy běžnýho českýho dementa. Jediný, co tam neni vidět, je, jak kdo vypadá při sraní.

A to mě na tom právě nebaví, takže sem to nikdy neviděl. Dneska mám premiéru, ale myslim, že se půjdu radši vysrat.

Objednám si další pivo a letim. Dám si načas a chvíli čuchám svůj smrad. 

Vrátim se krásně vysranej a na stole se na mě směje další pivo.

Debiloviny skončily a začínaj další debiloviny. Tentokrát si tam dámy a páni v róbách vyměňujou úsměvy. Podávaj si ruce a objímaj se. „Lucka Bílá je prostě skvělá ženská. Umí si úplně sama uvařit mlíko a vyluxovat pokojíček. A proto jí dávám tuhle cenu, za nejlepší remix na Jardu Uhlíře,“ říká obří hlava, která je tak obrovská, že se nevejde do kamery.

Pak přiběhnou kozy a odnesou si cenu za nejlepší zpěvačku roku. Všichni tleskaj a provolávaj sláva. Následujou rozhovory. U nich se střídaj nádherný lidi. Víc nádherný lidi snad ani pro tenhle večer vybrat nemohli. Všichni jsou šťastný. Fakt. Vážně je to prostě skvělý.

„Jirko, nalej mi ještě,“ řvu na Čuráka.

Ten se kymácí a dělá, že mě neslyší.

„Nedám ti už. Di doprdele, Pihávku.“ Jeho oválnej obličej je zase rudej jako májovej průvod.

 „Si myslíš, že si sem přídeš a budeš dělat chytrýho? Nic ti nenaleju. Táhni, ti říkám!“ Chvíli si něco remcá a za chvíli mi na stole přistane další kousek.

Zprávy. Konečně. Celý osazenstvo se určitě nemohlo dočkat týhle chvíle. Jsou tady nejdůležitější události dnešního dne, který uvádí sexbomba Lucka Borhyová a samozřejmě i její kozy. Než začalo tohle živý vysílání, musela vyhulit minimálně patnáct ptáků, protože sem takhle naběhlý rty snad nikdy neviděl.

Lucka má ale vážnej výraz. Možná má v prdeli kolík. Těžko říct, ale v tom bude něco jinýho. No jo, já zapomněl, ve světě se totiž něco děje – a vole! Neni to prdel. Fakt ne. Všichni jsme totiž v ohrožení. Zabije tě buď umělý žrádlo, nebo terorista. Jenže to ti může bejt vlastně jedno, protože evidentně stejně chcípneš v práci. Páni s kravatama se totiž dneska dohodli na tom, že slovo důchod vymažou ze slovníku.

No a pak nesmí chybět pár chytlavých obrázků z nějaký přírodní katastrofy. Podívej se na tu svini přírodu, jak je ta děvka nebezpečná. Buď rád, že sedíš doma na prdeli, ty debile. Na co si vlastně stěžuješ!

No a nechybí kulervoucí reportáž o imigrantech, který se na nás řítí ze všech stran. Maj obrovský zuby, kterýma žerou sklo. Nesou sem všechny nemoci světa, smrdí a určitě chtěj vomrdat naše manželky.

Zprávy končí a zase běží reklama a zase je tam nějakej buzerant s úsměvem. Teď má hnědý triko s krátkýma rukávama. Sympaťák. Takovej ideál správňáka. Jede autem. Vedle něj sedí upravená blondýna v takový lehký blůzičce. Vzadu na sedačce sedí malá holčička, celá maminka, jen v menším vydání, a vedle bratříček. Holčička se směje. Klouček se směje a mamka s taťkou se taky smějou. Všichni se smějou. Celej svět se směje. Slunce svítí jak pitomý. Jedou po krásný asfaltce, která se klikatí mezi horama. Sjížděj dolů do prosluněnýho zelenýho údolí. Manželka přejede svýmu vzornýmu chlapákovi po stehně. Naznačí mu tak, že večer si určitě zaprcaj.

Chlapík se jakoby usměje na půl huby. Takovej ten lascivní úcul, jako že ví, vo co de. Krásný. Mám chuť si ho vyhonit. Všechny záběry jedou zpomaleně a hraje k tomu přiteplená rokovka, něco ve stylu Bryana Adamse. Na závěr týhle idylky se objeví text, že tohle je to nejlepší auto na světě, se kterým v klidu můžeš odjet třeba na Jupiter a vyhodit tam z vokna zmrzlinu. 

A nejlepší na tom je, že si tenhle raketoplán i s tou blonďatou kundou můžeš vzít na splátky. Jaký štěstí!

„Jirko, dám si ještě,“ řvu.

„Řek sem ti, aby si šel doprdele, Pihávku zasranej,“ začal zase řvát na celý kolo. Pořád klel jak dlaždič. Pak se na chvíli odmlčel, ukrojil si kousek bůčku a zapil to pivem, který si ubryndával do broušený sklenky na kořalku. Schválně, aby se nemohlo říct, že v práci chlastá, když vlastně nemůže. Všichni ale dobře věděli, že si do týhle nóbl sklenky bryndá celej večer. 

Televize mě začala srát. Chtěl sem si pokecat. Jenže všichni čuměli jak roboti. Zhypnotizovaný tou zářící děvkou. Každej v ruce cigáro a na stole krýgl. Od blikajících vajglů se zvedá modrej dým a pak smrdí u stropu, kterej je žlutej jak chcánky. V rozích nálevny hnije plíseň.

„Jirko, můžu si pustit jukebox?“

„Kurva Pihávku, řek sem ti, aby si šel do hajzlu!!“